Kopíruj pouze se zdrojem!!!!!!!!! A nebo vůbec!!!!!!!!! A aby byl zdroj vidět!!!!!!!!!

Maskotem blogu je medvídek Sněžík:

Twilight-doporučuju!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

22. února 2011 v 14:52 |  Píšu.....
Takže, nemám co psát, tak jsem se ozhodla, že napíšu o Stmívání.
Nečekejte nějaký sáho dlouhý, no i když, mohla bych napsat ukázku z každý knížky.

Ukázky v CČ






Stmívání:
Matka mě vezla na letiště. Všechna okýnka v autě byla stažená. Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů, nebe dokonale modré, bez mráčku. Měla jsem na sobě své oblíbené tričko - bez rukávů, z bílé madeiry; bylo to takové moje gesto na rozloučenou. Místo příručního zavazadla jsem si nesla jen dlouhou bundu s kapucí.
Na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků. V tomhle bezvýznamném městečku prší víc než na jakémkoliv jiném místě Spojených států amerických. Právě z tohoto místa a jeho ponurého, všudypřítomného stínu moje matka utekla i se mnou, když mi bylo jen pár měsíců. A právě v tomhle městečku jsem byla každé léto nucena strávit jeden měsíc až do věku čtrnácti let. V tom roce jsem se do toho konečně vložila; a tak poslední tři roky se mnou můj táta Charlie trávil čtrnáct dní prázdnin v Kalifornii.
A právě do Forks jsem teď dobrovolně odcházela do exilu - byl to čin, který jsem podstupovala s velkou hrůzou. Forks jsem nesnášela.
Milovala jsem Phoenix. Milovala jsem slunce a žhavé horko. Milovala jsem to činorodé, chapadlovitě se rozrůstající město.
"Bello," řekla mi maminka - už alespoň po tisící -, než jsem nastoupila do letadla. "Nemusíš to dělat."
Maminka vypadá jako já, až na to, že má krátké vlasy a mimické vrásky. Když jsem se upřeně dívala do jejích širokých, dětských očí, najednou mě zachvátila panika. Jak můžu nechat svou milující, nevyzpytatelnou, ztřeštěnou matku, aby se o sebe sama postarala? Samozřejmě, teď měla Phila, takže pravděpodobně bude mít kdo zaplatit účty, v ledničce bude jídlo a v jejím autě benzín a ona bude mít komu zavolat, když se ztratí, ale přesto…
"Já chci jet," lhala jsem. Nikdy jsem neuměla lhát, ale tuhle lež jsem poslední dobou říkala tak často, že to teď znělo téměř přesvědčivě.
"Vyřiď Charliemu, že ho pozdravuju," řekla odevzdaně.
"Vyřídím."
"Však se brzy uvidíme," nedala se odradit. "Můžeš přijet domů, kdy budeš chtít - já se vrátím, kdykoliv mě budeš potřebovat."
Ale viděla jsem jí na očích, že dodržet ten slib by pro ni znamenalo přinést oběť.
"Nedělej si o mě starosti," přesvědčovala jsem ji. "Bude to skvělé. Mám tě ráda, mami."
Na chvilku mě pevně objala, pak jsem nastoupila do letadla a bylo to.
Let z Phoenixu do Seattlu trvá čtyři hodiny, pak se letí další hodinu malým letadlem nahoru do Port Angeles a pak hodinu autem zpátky dolů do Forks. Létání mi nevadí; ale ta hodinka v autě s Charliem mi trochu dělala starosti.
Charlie byl vážně milý, pokud jde o celou tu záležitost. Zdálo se, že má upřímnou radost, že s ním budu poprvé aspoň na nějakou dobu skutečně žít. Už mě dal zapsat i do školy a pomůže mi sehnat auto.
Ale stejně to s Charliem bude trapas. Ani jeden z nás nebyl zrovna upovídaný, a beztoho jsem nevěděla, co si s ním povídat. Věděla jsem, že je z mého rozhodnutí víc než jen zmatený - jako moje matka přede mnou, ani já jsem se netajila s tím, jak se mi ve Forks nelíbí.
Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení - jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem už jsem se rozloučila.
Charlie na mě čekal s policejním autem. I tohle jsem očekávala. Pro spořádané obyvatele Forks je Charlie policejní ředitel pan Swan. Prvotní důvod, proč jsem si chtěla koupit auto navzdory svým omezeným prostředkům, byl ten, že jsem se nechtěla po městě vozit v autě s červeným a modrým majáčkem na střeše. Nic nezpomalí dopravu tak jako policajt.
Když jsem k Charliemu doklopýtala z letadla, nemotorně mě jednou rukou objal.
"Rád tě vidím, Bells," přivítal mě a usmál se, jak mě automaticky zachytil a podržel. "Moc ses nezměnila. Jak se má Renée?"
"Máma se má fajn. Taky tě ráda vidím, tati." Nesměla jsem mu říkat Charlie do očí.
Měla jsem jenom pár tašek. Většina mého arizonského oblečení byla na Washington příliš promokavá. Daly jsme s maminkou dohromady peníze, abychom doplnily můj zimní šatník, ale byl pořád skrovný. Do kufru policejního auta se pohodlně vešel.

Nový měsíc:

Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen.
Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla - v takovém tom oslepujícím jasném slunci, jaké v mém novém domově v deštivém městečku Forks ve státě Washington nikdy nesvítilo. A zadruhé jsem se dívala na svou babičku Marii. Babička byla už šest let mrtvá, takže jsem svou teorii o snu měla slušně podloženou.
Babička se moc nezměnila; její tvář vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Kůži měla měkkou a zvadlou, poskládanou do tisíce drobných záhybů, které jemně přiléhaly ke kostem vespod. Vypadala jako sušená meruňka, jenom s chomáčem hustých bílých vlasů, které její hlavu obklopovaly jako mrak.
Naše ústa - ta její byla jeden scvrklý faldík vedle druhého - se roztáhla do stejně překvapeného pousmání v přesně ten samý okamžik. Bylo zřejmé, že taky nečekala, že mě tady uvidí.
Chtěla jsem se jí na něco zeptat; měla jsem tolik otázek - v prvé řadě, kde se vzala v mém snu? Co dělala v těch uplynulých šesti letech? Jak se má děda, a shledali se spolu vůbec tam, kde teď jsou? - ale ona otevřela pusu ve stejnou chvíli jako já, a tak jsem mlčela, aby mohla promluvit první. Ona však taky byla zticha, a pak jsme se z rozpaků obě usmály.
"Bello?"
Nebyla to babička, kdo mě zavolal jménem, a tak jsme se obě otočily, abychom viděly, kdo to k nám přichází. Já jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to je; tenhle hlas bych poznala všude na světě - poznala a zareagovala na něj, ať bych byla vzhůru nebo bych spala… i kdybych byla mrtvá, to se vsadím. Hlas, pro který bych skočila do ohně - nebo, aby to nebylo tak dramatické, kvůli kterému bych se dennodenně cákala v studeném a nikdy nekončícím dešti.
Edward.
Ačkoliv se mě při pohledu na něj vždycky zmocňovalo radostné vzrušení - při vědomí, ve spánku, kdykoliv - a ačkoliv jsem si byla téměř jistá, že jde jenom o sen, zpanikařila jsem, když jsem viděla, jak k nám Edward kráčí v tom zářivém slunci.
Zpanikařila jsem, protože babička neměla tušení, že jsem se zamilovala do upíra - to ostatně nevěděl nikdo -, takže jak jí asi tak vysvětlím, že se třpytivé sluneční paprsky odrážejí od jeho kůže v tisících duhových odlesků, jako kdyby byl stvořený z křišťálu nebo diamantu?
No, babi, možná sis všimla, že můj kluk jiskří. To on tak na sluníčku prostě dělá. Tím si nemusíš lámat hlavu…
Co ho to napadlo? Jediný důvod, proč žil ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, byl ten, že mohl za dne vycházet ven, aniž by přitom prozradil rodinné tajemství. Ale teď se tady svým půvabným krokem blížil ke mně - na andělské tváři ten nejkrásnější úsměv -, jako kdybych tu byla úplně sama.
V tu chvíli jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou, na kterou neplatí jeho tajemný talent; i když jinak jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže slyšet tak jasně, jako by byly vysloveny nahlas. Teď bych dala nevímco, jen aby mě slyšel, aby zachytil varování, které jsem na něj v duchu křičela.
Vrhla jsem zpanikařený pohled zpátky na babičku, a viděla jsem, že už je pozdě. Právě se otočila a zírala na mě, v očích stejně vyplašený výraz jako já.
Edward - pořád s tím nádherným úsměvem, z kterého se mi srdce pokaždé málem rozskočilo - mě jednou rukou objal kolem ramen a otočil se směrem k babičce.
Babiččin výraz mě překvapil. Místo aby se tvářila zděšeně, dívala se na mě bojácně, jako kdyby čekala na pokárání. A stála v tak divné pozici - jednu paži držela nepřirozeně od těla, nataženou ve vzduchu a zakroucenou. Jako kdyby tou rukou objímala někoho, koho jsem neviděla, někoho neviditelného…
Až pak, když jsem se podívala pozorněji, jsem si všimla velikého pozlaceného rámu, který vroubil babiččinu postavu. Nechápavě jsem zvedla tu ruku, kterou jsem neměla ovinutou Edwardovi kolem pasu, a natáhla ji, abych se babičky dotkla. Udělala přesně ten samý pohyb jako v zrcadle. Ale tam, kde se naše prsty měly setkat, nebylo nic než studené sklo…
Můj sen znenadání přešel závratnou rychlostí v noční můru.
To nebyla babička.
To jsem byla já. Já v zrcadle. Já - stará, vrásčitá, seschlá.
Vedle mě stál Edward, který v zrcadle nevrhal žádný odraz, nesmírně krásný, navěky sedmnáctiletý.
Přitiskl své dokonalé ledové rty na mou zvadlou tvář.
"Všechno nejlepší k narozeninám," zašeptal.

Zatmění:

Přejela jsem prsty po stránce a po hmatu cítila vroubky, kde přitiskl pero na papír tak silně, že ho div neprotrhl. Dovedla jsem si ho představit, jak to psal - jak čmáral rozzlobená písmena svým nedbalým rukopisem, jak škrtal řádku po řádce, když slova nevyzněla podle jeho představ, možná dokonce v obrovské ruce zlomil pero; to by vysvětlovalo ty kaňky. Dokázala jsem si představit, jak se nespokojeně mračil a krabatil čelo. Kdybych u toho byla, možná bych se smála. Aby sis neudělal uzel na mozku, Jacobe, dobírala bych si ho. Prostě to ze sebe vysyp.
Smích bylo to poslední, nač jsem měla chuť, když jsem si znovu pročítala ta slova, která jsem už stejně uměla zpaměti. Jeho odpověď na můj prosebný vzkaz - který jsem mu poslala po Charliem a prostřednictvím Billyho jako nějaká druhačka, jak podotkl - mě nijak nepřekvapila. Věděla jsem, co v ní bude stát ještě dřív, než jsem ji otevřela.
Překvapením pro mě bylo, jak hluboce mě každý přeškrtnutý řádek ranil - jako kdybych se pořezala o ostré hroty písmenek. A nejen to, za každou rozhněvanou nedokončenou větou se skrývalo jezero bolesti; a ta Jacobova bolest mě zraňovala hlouběji než moje vlastní.
Zatímco jsem nad tím uvažovala, dolehl ke mně z kuchyně pach spáleniny a kouře. V jiné domácnosti by možná skutečnost, že vaří někdo jiný než já, nebyla důvodem k panice, ale tady jsem musela zasáhnout.
Zastrčila jsem zmačkaný papír do zadní kapsy kalhot a vmžiku jsem byla dole.
Sklenice omáčky na špagety, kterou Charlie strčil do mikrovlnky, objížděla teprve první kolečko, když jsem s trhnutím otevřela dvířka a vytáhla ji ven.
"Udělal jsem snad něco špatně?" divil se Charlie.
"Tati, napřed musíš sundat víčko. Kov do mikrovlnky nepatří." Při těch slovech jsem honem odšroubovala víčko, nalila polovinu omáčky do misky, pak jsem misku vrátila do mikrovlnky a sklenici zpátky do ledničky; nastavila jsem čas a stiskla start.
Charlie sledoval moje počínání s našpulenými rty. "Nudle jsem uvařil správně?"
Podívala jsem se na pánev na sporáku - zdroj pachu, který mě prve vyburcoval. "Neuškodí, když to budeš míchat," řekla jsem mírně. Našla jsem lžíci a pokusila se roztrhat kašovitý chuchvalec, který se připekl ke dnu.
Charlie si povzdechl.
"Tak co se tady děje, k čemu to všechno?" zeptala jsem se ho.
Založil si ruce na prsou a zadním oknem pozoroval liják venku. "Nevím, o čem mluvíš," zabručel.
Byla jsem zmatená. Charlie vaří? A proč se u toho tváří tak kysele? Vždyť Edward ještě nepřišel; táta si obvykle tohle chování schovával pro mého kluka. Snažil se, seč mohl, aby mu každým slovem a gestem dal najevo, že tu není vítán. Jeho snahy ovšem nebyly nutné - Edward přesně věděl, co si můj otec myslí, i bez toho divadýlka.
Při slovu kluk jsem se začala kousat do tváře a zase se mě zmocnilo to známé napětí. Tohle slovo ani zdaleka nevystihovalo, co jsem cítila - pro věčnou oddanost potřebujete expresivnější výraz… Ale slova jako souzeno a osud zněla příšerně sentimentálně, když je člověk použil v běžném rozhovoru.
Edward měl na mysli jiné slovo, a právě ono bylo zdrojem napětí, které jsem cítila. Trnuly mi zuby už při pouhém pomyšlení.
Snoubenka. Brrr. Při té představě jsem se otřásla.
"Uniklo mi něco? Odkdy vaříš večeře?" zeptala jsem se Charlieho. Hodila jsem těstovinovou hroudu do vroucí vody a sledovala, jak tam poskakuje. "No, spíš bych měla říct pokoušíš se vařit, viď."
Charlie pokrčil rameny. "Není žádný zákon, který by říkal, že ve vlastním domě nesmím vařit."
"Ty jsi odborník," odpověděla jsem a s úsměvem se podívala na odznak přišpendlený k jeho kožené bundě.
"Haha. Vtipné." Můj pohled mu připomněl, že ji má ještě na sobě, tak se z ní vysoukal a pověsil ji na háček, který měl vyhrazený pro sebe. Visel tam i opasek se služební pistolí - už několik týdnů necítil potřebu brát ho s sebou na stanici. Městečko Forks ve státě Washington netrápila žádná záhadná zmizení, nikdo nechodil nahlásit, že spatřil obrovského tajemného vlka ve věčně deštivých lesích…
Mlčky jsem míchala nudle a říkala si, že až nadejde vhodná chvíle, Charlie sám začne vyprávět o tom, co ho trápí. Můj táta nebyl žádný mluvka, a úsilí vydané na přípravu večeře, ke které si se mnou chtěl sednout, dávalo jasně najevo, že máme před sebou netypicky dlouhý rozhovor.
Mechanicky jsem se podívala na hodiny - což jsem touhle dobou dělávala každých pár minut. Zbývala necelá půlhodina.
Odpoledne bývala z celého dne nejprotivnější. Od té doby, co na mě můj kdysi nejlepší přítel (a vlkodlak) Jacob Black prozradil, že jsem potají jezdila na motorce - té zrady se dopustil proto, abych dostala domácí vězení a nemohla trávit čas s Edwardem Cullenem, svým klukem (upírem) - měl Edward dovoleno vídat mě jenom od sedmi do půl desáté večer, vždycky v mezích našeho domu a pod dohledem spolehlivě nabručeného táty.
Tenhle trest následoval bezprostředně po trochu méně přísném domácím vězení, které jsem si vysloužila za nevysvětlené třídenní zmizení a epizodku se skokem z útesu.
Samozřejmě jsem Edwarda stále vídala ve škole, protože s tím Charlie nemohl nic nadělat. A pak také Edward trávil téměř každou noc u mě v pokoji, ale o tom Charlie neměl tušení. Edwardova schopnost lehce a tiše vyšplhat do mého okna v prvním poschodí byla téměř tak užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho myšlenky.
Takže odpoledne byla jediná část dne, kterou jsem musela vydržet bez Edwarda, a přesto jsem vždycky byla neklidná a hodiny se mi nesnesitelně vlekly. Ale snášela jsem svůj trest bez reptání, zaprvé proto, že jsem věděla, že si ho zasloužím, a zadruhé proto, že jsem tatínkovi nechtěla ubližovat tím, že bych se teď odstěhovala. Na obzoru se totiž rýsovalo mnohem trvalejší odloučení, o kterém Charlie sice nevěděl, ale které se nezadržitelně blížilo.
Tatínek se s bručením posadil ke stolu a rozložil si před sebe vlhké noviny; za pár vteřin nesouhlasně zamlaskal jazykem.
"Nevím, proč ty noviny čteš, tati. Jenom tě to vždycky vytočí."
Nevšímal si mě, vrčel na noviny v rukou. "A kvůli tomuhle chtějí všichni žít v malém městě! To je neuvěřitelné."

Rozbřesk:

Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.

Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit.

Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých, a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahambeně.

Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě už neplatilo?

A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší ponětí, že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se utěšit tím, že ve skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto.

Moje auto. Uff.

Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak zírali míjeli příležitost přejít silnici. Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu jeho obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne.

Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál - obvyklým způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý Chevy náklaďáček k pohybu.

Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do černě koženého sedadla a můj žaludek se drtil o mojí páteř.

"Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou hlavu a jen skromně poklepala na pedál. Auto I přesto prudce skočilo do absolutního zastavení.

Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli pochybnosti o tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně popošlápla plynový pedál o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu.

Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec bych do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí, jako sušenek Pop-Tarts a tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.

Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí koncovku do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící obrazovce nabrala na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala jen aby mě naštvala.
Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington - ale přesto jsem měla pocit, jako by všechna světla reflektorů byla nasměřovaná na mě, přitahující pozornost k nádhernému prstenu na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na svých zádech, bylo to, jako by prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na mě.

Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to.

Kromě mojí mamky a taťky, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém novém autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League*?(* Ivy League - česky doslova Břečťanová liga je název sportovního sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA. Dnes se používá obecně jako označení pro tuto skupinu nejprestižnějších amerických univerzit jako celek.) O zářivé černé kreditní kartě, která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá?

"Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" Mumlala jsem si pod nos.

"Umm, slečno?"

Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala.

Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani jeden se nedíval na mě, oba zírali na to auto.

Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi značkami jako Toyota, Ford, Shevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené, a hezké, ale pro mě to bylo stále jenom auto.

"Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" Zeptal se ten vysoký.

"Umm, Mercedes, nebo ne?"

"Ano." Řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. "Já vím. Jen by mě zajímalo, je to... vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla jsem pocit, že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým... snoubencem. (Opravdu nebyl způsob, jak obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko) "Ty by neměli být přístupné ani v Evropě," pokračoval muž, "natož pak tady."

Jeho oči přejížděly kontury mého auta - Mě se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec, svadba, manžel, atd.

Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady.

Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale víc než to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím Edwarda. Bylo to jak stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v žádné všední roli.

Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu fantasií. Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal mojí pozornost: stále čekal na odpověď o výrobci a modelu auta.

"Nevím." Řekla jsem upřímně.

"Bude vám vadit, když si ho vyfotím?"

Trvalo mi vteřinu to zpracovat.

"Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?"

"Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz."

"Um. Dobře, fajn."

Pohotově jsem vyndala vstřikovač a všourala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco ten fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali v pózováním u kapoty, a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta.

"Chybí mi můj náklaďáček." Šeptala jsem si pro sebe.




Omlouvám se nějaký chyby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N!K!Ta XĐ ™ N!K!Ta XĐ ™ | Web | 22. února 2011 v 18:36 | Reagovat

photofilter studio jako každej

2 CatíkZuzka CatíkZuzka | 23. února 2011 v 7:22 | Reagovat

Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.